Blackman 2: Láska mimo čas
28.3 1998 | Petr Čech
Blackman a cestování časem...aneb, jak Eternit pozvracel celý Titanic...
Navigátorovu pozornost upoutal malý displej na horní části navigačního panelu. „Změnil jste někdo kurz?“ Kapitán pohlédl na druhého pilota. Ten jen zamítavě zakroutil hlavu. „V žádném případě.“ „Pak se ale něco děje s autopilotem.“ Píťa odložil šálek s kávou a pohlédl na navigátora. Ve sluchátkách se ozval hlas zmatené operátorky z kontrolní věže. „Letu 547! Vraťte se na svůj původní kurz. Měníte kurz a protínáte dráhu hlášenému letu 466.“ „Rozumíme.“ Kapitán stiskl tlačítko vedle autopilota a chopil se řídicí páky. Kontrolka autopilota na okamžik pohasla, poté se ale opět rozzářila. „Co se to děje!“ Kapitán se pokusil hnout ovládací pákou. Bezúspěšně. „Let 547 řídící věži. Máme problém s autopilotem. Nemůžeme změnit kurs. Informujte prosím 466 o naší přítomnosti.“ „Rozumím. Letu 466. Let 547 má problémy s autopilotem a nemůže změnit kurs. Za devět minut bude protínat vaši dráhu.“
Eternit se konečně posadil zpět na své místo. „Jsi v pořádku?“ Hloupá otázka, že? „Myslím, že ano.“ Když tu se náhle letadlo prudce naklonilo. „Co se děje?“ „Z nějakého důvodu měníme kurs.“ „Podívejte se.“ Vykřikla jakási stará dáma, ukazujíc otevřeným okýnkem kamsi ven. „Další letadlo. Blíží se k nám.“ Letoun s číslem 466 se rychle přibližoval, když tu náhle letadlo, ve kterém cestoval i Blackman, začalo prudce stoupat a provedlo velký úhybný manévr. Na ječící a křičící cestující vypadly plynové masky, sáčky na zvracení a kufry z úložného prostoru. Eternitovi se znovu zvedl žaludek, který tentokrát vyprázdnil na onu postarší dámu, která před tím ukazovala okénkem.
Píťa se zatajeným dechem sledoval ovládací páku, která se sama pohybovala dopředu a dozadu. „Minuli jsme let 466, pane.“ „Navigátore, propočítejte náš kurs.“ „Kurs 3506 cíl 648 - Bermudy.“ Kapitán se zatvářil poněkud podivně. Po zádech mu přeběhlo slabé, tajemné zamrazení…
Blackman ale neměl čas sledovat děj kolem sebe a to, že se jeho nejlepší kamarád znovu pozvracel, jej nepřekvapovalo. Konec konců, byl to u něho naprosto obvyklý jev. Místo toho se věnoval obrazovce svého počítače. „Co to děláš?“ „Měním náš kurs.“ „Proč!“ „Na to nemusím odpovídat.“ „Proč ohrožuješ naše životy.“ „Chci něco zkusit.“ „Zkusit? Rád bych tu zkoušku ale přežil.“ „Vaše životy jsou nedůležité.“ K Eternitovi přistoupila letuška. „Omlouváme se, ale nastaly nějaké technické potíže.“ „Potíže? Jaké potíže!“ Začala vřeštět pozvracená postarší dáma. „Spadneme, určitě spadneme a všichni se zabijeme. Utopíme se v moři!“ „Nevyvolávejte prosím paniku.“ Letuška z tácku sebrala prášek na uklidnění, který před tím nabízela Eternitovi a šupla jej do sebe. Zalila to frťanem z placatky, kterou vytáhla ze své uniformy…
„Tady let 547! Voláme kontrolní věž. Máte nějaké návrhy?!“ „Počkejte prosím.“ Na kontrolní věž pražského letiště spěchal starší muž s šedivými vlasy. Byl to specialista poradce pro krizové situace. Měl plné kalhoty a tak vtrhl na obsazenou pánskou toaletu. Poté si do koutku úst šupnul doutník a vyběhl na řídící věž. „Tak co se to tady děje!“ „Ahoj Georgi. Čtyřistasedmapadesátka má problém. Autopilot z neznámého důvodu změnil kurs letu a nejde vypnout.“ „Tak to jsme tu ještě neměli.“ Utrousil Georg a do automatu naházel několik drobných. Poté hrábl do míst, ze kterých měl vypadnout kelímek. Ten ale nevypadl. Místo toho jeho ruku opařilo množství žhnoucí kávy. Vykřikl bolestí a vytrhl ruku z automatu. „Má ruka! Má ruka!“ Křičel a rozhlížel se po lékárničce. „A zkusily to odpojit?“ „Ano.“ Letecký ředitel hleděl na prázdnou startovací dráhu. „Nešlo to?“ „Ne.“ Otevřel lékárničku a zavázal si ruku. „Sestřelit!“
„Okamžitě toho nech ty, ty…“ Blackmana nenapadla žádná nadávka. Počítači ještě nikdy nenadával. „Nenadávej mi.“ „Kdo vlastně jsi, že si troufáš rozhodovat o našich životech!“ „Vaše životy jsou nedůležité. Důležitý je jen můj experiment, na který jsem byl naprogramován.“ „Změň svůj program.“ „To nemohu.“ „Tak ho změním já.“ „Nemáš přístup ani potřebnou kvalifikaci.“ „Kdo tě naprogramoval.“ „Toho neznáš.“ „Já ti ukážu, na co mám kvalifikaci!“ Otevřel spodní víko počítače a vyndal z něho baterky, čímž vymazal paměť. Pohlédl na monitor. „Na to nemáš kvalifikaci.“ „Co to je?“ Blackman až vykřikl.
Eternit se vrátil na své místo a připoutal se. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se Blackmana, který začal dolovat paměťové jednotky svého počítače. „Můžeš mi říct, co jsi s tím počítačem… Blackmanovo slova přerušil podivný hukot. Kulatými okénky do kabiny pronikala ostrá, podivně bledá záře.
„Co se tu děje!“ Kapitán si nasadil sluneční brýle. „Kapitáne, nemůžu zjistit naši polohu. Přístroje se zbláznily!“ Navigátor se marně snažil přečíst jakékoliv údaje z kompasu a GPS. „Let 547 volá řídící věž! Máme vážné problémy! Prosím, ozvěte se! Let 547 volá řídící věž! Opakuji, máme vážné problémy! Prosím, ozvěte se!“ Počítač zabudovaný v ovládacím panelu navigátora explodoval. Píťa se prudce otočil na svém místě a uviděl navigátora, který se bezvládně zhroutil na podlahu. Uvolnil se ze svého křesla a přiskočil k němu. Letuška kráčela k pilotní kabině, když na ní spadly dveře od ledničky…
„Řídící věž volá let 547! Prosím, ozvěte se! Řídící věž volá let 547! Prosím, ozvěte se!“ „Georgi?“ „Ano?“ Podívejte se.“ Sledovali na radaru slabě poblikávající tečku. „Jejich signál se ztrácí.“ Když tečka zmizela úplně…