„Takže jste všichni jistě pečlivě připraveni na dnešní test.“ „Jasně, všichni jsme v tom leželi.“ Lucka do pravého rukávu zasunula tahák. „Všichni si prosím sedněte po jednom do každé lavice a mimo psacích potřeb všechny vaše pomůky přesuňte do tašek.“ Píťa znechuceně zavřel sešit a vrátil jej do kufříku. „Dáme se do toho. Otázky máte předtištěné na papíře. Odpovědi pište na tento bilý papír prosím. Pane Černý, říkal jsem, že nikdo nebude psát do mého předtištěného testu!“ Lukáš právě dokončil první odpověď. „Pozdě!“ Ironicky poznamenal Píťa a pohlédl na popsanou ruku, která mu dodávala zvláštní pocit bezpečí a jistoty. „Pustťe se tedy do toho. Pokud byste potřebovali nápovědu z publika nebo přítele na telefonu, můžete se o to samozřejmě pokusit, ale pokud mám být upřímný, nedovolím vám to!“ „Tak já bych si zavolal.“ „Zůstaňte na svém místě, pane Černý!“ „Já už to mám.“ Lukáš odevzdával popsaný papír. „Pane Černý, zapoměl jste se podepsat. Jste si skutečně jistý, že chcete již svoji práci odevzdat?“ „Ano.“ „A skutečně jste pevně rozhodnut…“ Zatím co Luky zaměstnával profesorovu pozornost, třída lovila ve svých tahácích a pečlivě opisovala dříve probrané vědomosti. „Koho chytnu opisovat, má za tento test nula bodů!“ Píťa opatrně nahlédl na svoji popsanou ruku a pokusil se opsat několik vzorců. Byly nečitelné. Průšvih, co teď? „Karle!“ Trochu se naklonil přes uličku ke svému spolužákovi. „Karle“, šeptal už trochu hlasitěji. „Kar…“ „Pane Čech, to nemyslíte vážně!“ „Pane profesore, obávám se, že si musím odskočit.“ Píťa se postavil. „No jen jděte, ale příště si odskočte před hodinou, to je snad vrchol drzosti chodit na záchod při testu. No vy jste snad průtokový…“

Sotva Píťa vyšel na chodbu, vylovil v kapse mobilní telefon a svižně vytáčel číslo domů.

Dveře bytu se otevřely a proběhl jimi pes. „Nech tu botu!“ Píťova maminka se zrovna vrátila z nákupu, když se v obýváku rozdrnčel telefon. „Ahoj mami. Něco teď od tebe nutně potřebuju.“ „Ahooooooooooooooooooooooooooooooj…“ „Dobře mě poslouchej. Jdi do mého pokoje a otevři druhý šuplík na pravo. Je tam taková knížka, skripta Technika Počítačů! Vyndej jí a přines si jí k telefonu.“ Píťův hlas zněl nevrle. „Děje se něco Péťo?“ „Ne, všechno je v pořádku, jen už jdi to toho pokoje.“ Prošla kuchyní a otevřela šuplík. Byla tam. Zelená knížka s podivně se šklebícím profesorem na čelní straně. Vyndala ji a vrátila se k telefonu.

„Dobře, najdi kapitolu Cykly!“ Píťa stál na toaletě a konal svoji potřebu. Jednou rukou svíral mobilní telefon a druhou ovládal proud moči, které se jeho tělo v mohutném oblouku zbavovalo. Když se mu náhle nějak vymkl z rukou a neovladatelný proud pokropil stěnu hned vedle. Píťa zpanikařil a z rukou mu vyklouzl i mobilní telefon. Udělal malý kotrmelec ve vzduchu a se smutným zapípáním zmizel pod smrdutou vodní hladinou záchoda. „Sakra…“

„Tak co Píťo? Jsi nějak…“ „Že jo Karle, že je nějak divný. Na tom záchodě byl dlouho.“ „Někdo mi tam ukradl telefon.“ „No to mi neříkej.“ „No to ti říkám. Normálně mě okradli. Na záchodě!“ „Člověk už aby se bál i…“ „No jen to řekni, srát!“ „A jak to udělal?“ „Nevím.“ „Jak nevíš… Na záchodě přece…“ „Nebudeme už o tom mluvit. Co test Karle.“ „Já nevím. Asi ne čoveče, asi jsem to nedal.“ „Pane Hrdina! Na slovíčko. Všichni tři prosím.“

Pan profesor Kocour, třídní učitel, seděl za svým pracovním stolem. Ruce se mu třásly a v nich potištěný list papíru. „Pan profesor Tvrdý si na vás tři stěžoval.“ Píťa se lehce usmál. „Písemně.“ „Fakt?“ „Pan Hrdina mu zřejmě leze do zelí a on je z toho trochu nervózní. Pane Hrdina, nedělejte si problémy. Já vím že je jaro…“ „Pane profesore, pan profesor Tvrdý se mýlí.“ „Ale on byl přímo rudý zuřivostí. Víte, že ještě nemáte zápočty.“ „Pan profesor Tvrdý podvádí svoji slečnu s jednou studentkou, pane profesore.“ „Jste si tím jistí? Pokud jí ještě nebylo osmnáct, mohlo by se jednat o sexuální obtěžování.“ „Šlo o zápočty, je z VOŠky. Jako my.“ „V tom případě nemůžeme nic dělat chlapci. Držte se raději od pana Tvrdého dál, zváště vy pane Hrdina, rád bych se s vámi setkal i v příštím semestru. Užijte si víkend.“

„Co teď budeš dělat Karle?“ „Budu se učit.“ Dveře školní budovy se za nimi zavřely. „Budu se mooooooooooc uč…“ Karel se zasekl uprostřed slova. Jeho výraz byl chladný, jako by se všechna krev v mozkovně vypařila. „Karle? On se kousnul?“ „To…“ „Co řikáš Karle?“ Jeho zrak směřoval před jídelnu. Pan profesor Tvrdý se tam objímal s jednou slečnou. Karlovi velmi dobře známou slečnou. „To…“ „Co říkáš Karle?“ „Lukáši máme problém. Musíme dostat Karla pryč odtud.“ „Co se děje?“ „Já ho uškrtim!“ Karel se rozběhl a s mohutným odrazem srazil profesora k zemi. „Uškrtím tě!“ A skutečně jej škrtil. „Chtěl jsem ti to říct, ale je to Karlovo bývalá. Do teď jsme nevěděli, kdo mu jí přebral.“ „Ou ou…“ „Co budeme dělat?“ „No na mě nekoukej, já ještě nemám zápočet.“ „Jasně. Takže je to na mě. Dneska nemám svůj den. Nejdřív ten test, pak můj mobil a teď.“ Petr přiskočil ke Karlovi a chytl ho za nohu. „Karle pojď, to stejně nemůžeš vyhrát, víš, že jsi takový malý pivo!“

„Proč to děláte.“ Slečna se otočila a pohlédla na Lukáše. „Proč nás opouštíte? Proč si vybíráte? Jsme živé duše, máme srdce a cítíme bolest.“ „O čem to mluvíš?“ „Opustila jsi Karla.“ „Měl problémy.“ „Proč jsi mu je raději nepomohla vyřešit?“ „Vyřešila jsem je.“ Tvářila se nepříjemně. „Hele to byla šlupa. To muselo bolet. Hej, jsi v pořádku Píťo? Tvé řešení možná nebylo správné.“ „Já, myslím, že ti nerozumím.“ „Koukni. Možná se zabijou, tvé řešení nebylo správné.“ „A jeho ano? Násilí je řešení?“ „Možná ano. Oni, dají si do huby. Možná si zlámou ruce, nohy, hlavy a další končetiny, ale trvá to pár minut a rány se zahojí. Ale vaše chladnokrevné intriky se táhnou měsíce, roky a způsobují rány, které se nezahojí. Rány na duši, bolest když kluci ztrácí iluze, když přestávají věřit. Navíc se perou kvůli tobě.“ „A vy? Chlapi? Nejste chladnokrevní? Přenášíte na nás své problémy a chcete, abychom je řešili za vás? Své problémy si každý musí vyřešit sám!“ Otočila se a odkráčela k zastávce tramvaje. „A to jsem si myslel, že lidé co se milují, jsou si navzájem oporou.“

„A můžete počítat, že s vaším studiem je konec!“ „A vy? Můžete počítat že s…“ Karel se zasekl v polovině věty. „že…“ Za profesorem se zavřely dveře tramvaje. „No a teď nám ujela tramvaj.“ Petr si držel kapesník na pravém oku a snažil se zastavit krvácení. „Jsem tu trabantem.“ Povídá Karel.

„No a co teď dělá Karel, dlouho jsem ho neviděl.“ Lukáš odložil napůl vyhořelou cigaretu na popelník a upil trochu houby. „No Karel se učí.“ „Kde že močí?“ Zvuk zvláštní směsice zvuků, pazvuků a bubnů přehlušil Píťův hlas. „Říkám, že se učí!“ „Jo učí.“ „Lukáši, kouříš.“ Petr ukázal na zapálenou cigaretu na popelníku. „Koukni, naše stará známá co si s ní Karel vyměňoval pohledy.“ Lukáš se otočil a uviděl slečnu, která se s nimi před časem opíjela „U pravých“. Někdo neznámý jí držel v náručí a oba se zamilovaně vlnily v rytmu ploužáku. „No vidíš, už má někoho jiného a na pana profesora si už ani nevzpomene.“ Petr lehce přikývl. „Ale sluší jí to. Pěkně se vlní.“ „To jo. Co dát frťana?“ „Tvrdý alkohol?“ „Ke zmírnění žalu.“ „Žalu?“ „Další volná duše není voná.“ Píťa přikývl. „Další naděje ztracena. Kolikrát už jsem to zažil?“ „A kolikrát já?“ „Dívka, která byla smyslem mého života má tři kluky.“ Lukáš vyvalil oči. „A já nejsem ani jeden z nich.“ „Dáme toho frťana.“ Lukáš odběhl k baru a za okamžik se vrátil s malými sklenkami hořlaviny. „Tak na ní…“ „A na Karla.“ Kopli to do sebe. „Sakra to to bylo dobrý. Jdu to otočit.“ Petr se zvedl a za okamžik dorazil s další dávkou. „Na kočičky…“ „Čtyřnohý.“ Obrátili obsah skleniček do sebe. „Fakt je to dobrý. Otočím to.“ Lukáš se zvedl a…

Vaše zprávy:

Dosud nebylo vytvořeno žádné hodnocení.