Plzeň – Klatovská třída, 7:55 - Pátek

„Nebreč, určitě to stihneme.“ „Ale paní učitelka říkala, že dneska musíme přijít přesně!“ „Co se to tam sakra děje!“ Nervózní otec vystoupil z vozu a vydal se dlouhou šňůrou vozidel směrem ke křižovatce. Pomalu kráčel kolem tmavé limuzíny s černými, neprůhlednými skly. „Pane řediteli, bohužel, nemůžeme nic dělat. Nějakej hňup zase zablokoval silnici!“ „Dovedete si představit, o kolik já tímhle spožděním přijdu?! Vy jste můj řidič! Jste placen za to, že mě na to jednání dopravíte včas!“ „Pane řediteli, je mi to líto. Půjdu se podívat, co se stalo.“ Řidič otevřel dveře luxusního vozu a protáhl se kolem zamilovaného páru na motorce. „Miláčku, já už to prostě nemůžu vydržet. Jsem tak strašně nadržená!“ Zamilovaně jej objala. Pravou rukou zajela k jeho rozkroku a začala rozepínat poklopec jeho kombinézy. „Tady nemůžeme.“ Otočil hlavu a políbil ji na rty. „Počkej tu, půjdu se podívat, co se tam vlastně děje. Taky se už nemůžu dočkat.“ Procházel kolem vozu první pomoci. „Doktorko, ztrácí se nám!“ „Proč nejedeme?!“ Žena v bílém plášti rychle plnila injekci. „Nemůžeme, je to ucpaný až na křižovatku. Mám zavolat vrtulník?“ „Ne, proboha je to jen nějaký důchodce! To by pojišťovna nezatáhla! Jdi se raději podívat, co se tam děje!“ Řidič ambulance vyšel před vůz a pomalu kráčel kolem kamionu s alkoholem. Řidič kamionu byl statný, zarostlý muž, asi tak čtyřicet. Seděl za volantem a kouřil Petry. Špinavým sklem sledoval vyděšeného chlapíka, jak uprostřed křižovatky zoufale pobíhá kolem svého miláčka, modrého Trabantíka, kterému se nechtělo jet…

„Po bitvě se každý stává Hrdinou. Ten náš mi tu ale chybí.“ Profesor přehlédl tři přítomné žáky a pečlivě zapsal docházku. „Nevíte, co je s panem Hrdinou?“ „Ne, Karel tu ještě není.“ Píťa otevřel kufr a letmo kouknul na displej mobilního telefonu. „Karel je na Klatovský a blokuje tam dopravu. Chcíp mu trabant.“ Lukáš za sebou zavřel dveře a sundal si bundu. „No ale bez pana Hrdiny přece nemůžeme začít. Počkáme tedy v klidu na něho a budeme opakovat látku z minulé přednášky. Co jsme minule probrali? Kdo z vás si vede pečlivé poznámky?“ „Pojď sem“, pokynul Petr a Lukáš zabral volnou židli vedle. „Plánuješ dneska večer něco?“ „Jo. Potřebuju stáhnout referenční data k php abych mohl programovat administrační prostředí, využívající…jeho slova se ztrácela ve spleti myšlenek a vzpomínek…

Seděl na hřebenu střechy v centru Plzně. Pršelo a oblohu křižovaly blesky. Byl to bláznivý a riskantní nápad, ale nelitoval toho. Byl tu s ní, s dívkou, do které se zamiloval a konečně měl příležitost zeptat se jí…„Já, chtěl jsem se tě na něco zeptat.“ Zatvářila se divně, možná šokovaně, možná překvapeně. „Myslíš, že můžu?“ Cítil, že má trému. Jeho černá košile byla nasáklá jako houba, měl podivné sucho v krku. „Nezkusíme to spolu?“ Dá jí pět, možná deset vteřin. Neodpovídala. „Myslím takový nezávazný vztah. Když někam půjdeme, budeme se moct oba bavit tak, jak budeme chtít a nikdo z nás nebude žárlit.“ To nebude fungovat. Možná pro ní něco jako věrnost nic neznamená, pro něho ale ano. Uvidíme. „Možná…“, začala větu, ale přerušil jí. „Až v okamžiku, kdy by jeden z nás začal chodit s někým jiným, budeme to společně řešit jako problém.“ Opět změnila výraz. Déšť přidal na intenzitě. „Myslíš, že nedokážu být věrná?“ „Ne, to ne. Myslím, že se bojíš.“ „Věrnosti?“ Asi se skvěle bavila. „Věrnosti.“ Okamžik mlčela. Ticho narušoval šum kapek, po obličeji jim stékaly potůčky chladné vody. „S tím posledním nemohu souhlasit.“ Její hlas byl chladný, vyrovnaný a sebejistý. „Proč?“ Ptal se dostatečně hloupě? „V tom případě bych už měla problém.“ Teď dávala několik vteřin na strávení ona jemu. „Fakt?“ „Měla bych tři problémy.“ Po lampě veřejného osvětlení sjel blesk, doprovázený ohlušujícím hromem. Píťa se začal usmívat. Připadal si tak směšně, nabízet soužití dívce, která chodí s dalšíma třema klukama. Stojí mu opravdu za to? Mohlo by jí někdy záležet jen na jednom? Otázky, na které se bál odpovědět. „Pokračuj…“ Raději se jí nedíval do očí. Nechtěl, aby vytušila o čem přemýšlí. „Davida znáš. Ale už se mi hnusí. Chci, aby mě osmého vzal na hudební festival a potom-fakt ho nemám moc ráda.“ Začínal se usmívat stále víc a víc. Bylo to lepší než plakat. „Číslo dvě?“ Měla promočené vlasy. „On ví, jak na mě šáhnout a mě to dělá dobře.“ „Aha.“ Poslouchal její hlas, který na něj nemilosrdně chrlil upřímnou realitu jejího života. „A třetí, bydlí daleko, tak se moc často nevidíme.“ „A oni o sobě ví?“ „Ne. Myslím, že by jim to nesvědčilo.“ Ani on by o nich raději nic nevěděl. „Náš vztah, to je vlastně kamarádství.“ Byla na něj tak zlá. „Budeme si všechno říkat a nebudeme se nijak omezovat. Může se všechno.“ „Souhlasím s tím.“ Nic jiného nezbývalo. Nezískal nic. Ztratil mnoho – svou naději. Je nadále sám, ve své dlouhém životě plným klamání a lží. „Slezeme dolů.“Možná jeho hlas zněl zklamaně. „Ale byl to dobrý nápad. Vylézt sem a takhle si povídat. Nikdo nemohl utéct…“ Opatrně našlapoval na hliníkové stupačky žebříku. Pršelo a stékala po něm voda. Měl strach, aby jí neuklouzla noha. I přesto všechno, co se od ní dozvěděl, jí měl moc rád. Víc než si myslel. Záleželo mu na ní, ale nechtěl si nic namlouvat. Kdyby jí čas od času nenapsal nebo nezavolal…

„…Ale ty mě vůbec neposloucháš.“ Lukáš vzal pravítko a rejpnul jím hluboko do Píťova břicha. „Jo. Potřebuju kafe.“ Píťa z peněženky vytáhl několik drobných a odešel ze třídy.

Jako blesk prolétl modrý tráboš ulicemi Plzně, aby s hlasitým skřípěním brzd zastavil na parkovišti u školy. „Tak jsem to čoveče nestihnul. Ta Plzeň je teď po ránu tak ucpaná…“ Karel si z čela setřel kapičky potu. „Už zapisoval?“ „Jo Karle. A dokonce se na tebe speciálně ptal.“ „Fakt? Kam jdeš?“ „Do bufetu, na kafe. Jo, slyšel jsem, že jsi někde blokoval dopravu.“ „Ty bláho, mě praskla hadice od benzínu. Zrovna na křižovatce.“ Pomalu kráčeli po chodbě směrem k třetímu pavilonu. „Povídej.“ „Normálně, byl tam nějakej milionář, představ si, nějakej ředitel nebo co a chtěl mi koupit nový auto, hlavně když odjedu.“ „No a vzal jsi to?“ „Jsi blázen? Vždyť jsem v trabant klubu! A navíc, vždyť by to mělo velkou spotřebu.“ „Jednu kávu prosím.“ Koukli na pochybnou babu bufeťačku, co prodávala pochybné zboží v bývalé vrátnici třetího pavilonu. „Já si dam čaj.“ Dostali své nápoje v podivných, bílých kelímcích na limonádu. Byly z umělé hmoty a zdálo se, že se jimi vřící voda každým okamžikem protaví. „No a už to jede?“ „No, nakonec jsem tam čoveče…“ „Nevíte, kde najdu kabinet pana Tvrdého?“ Přerušil jeho vyprávění nádherný dívčí hlásek. „Já…“ Píťa při pohledu na její nádhernou tvář, dokonalá ňadra a lehce poodhalený pupík upustil kelímek s kávou. „No to musíte do třetího pavilonu, až úplně nahoru a - nechcete to raději ukázat?“ Karel byl muž činu. Okamžitě vrazil Píťovi svůj kelímek s čajem. „Nerada bych vás zdržovala.“ „To je v pohodě, stejně už jdu pozdě.“ Nezaváhal ani okamžik a zmizel s ní za rohem. Petr bezradně hleděl na rozlitou kávu a přemýšlel, kde sežene hadr… Napil se Karlova čaje.

„Je pan učitel hodně přísný?“ Vstoupili do výtahu. „Tvrdý? Ne, je v pohodě. Jen asi patnácti lidem minule nedal zápočet.“ „On je trochu stydlivý.“ Tak nádherně se usmívala, její světlé vlásky se vlnily a ňadra se lehce pohupovala v podivném rytmu vrzání a cukání výtahové kabiny. „A co jinak? Vy s panem profesorem chodíte?“ Celých patnáct vteřin sbíral odvahu k vyslovení této otázky. „Ptám se, protože kdybyste byla třeba jen jeho kamarádka, určitě bych vás někam pozval.“ „Jste moc milý student. Jsou na této škole samí takoví milí studenti?“ „Ne, to jsem jenom já…“ Řekl rozhodně a otevřel dveře výtahu. „Víte že nemáte jezdit výtahem?!“ Rozzuřený zástupce ředitele jakoby čekal, až se dveře výtahové šachty otevřou a projde jimi student. „Školní řád přesně říká - a ehm, dobré ráno…“ Zasekl se uprostřed hlasitého výkladu, když pohlédl za Karlova záda. „Hledáte někoho? Mohu vám pomoci?“ „Děkuji, ale už mám svého průvodce. Snad jen, kdybyste ustoupil z cesty.“ „Ehm, samozřejmě, můžete jít… Já se moc…“ „Kdo to byl?“ „Havran. Náš zástupce ředitele. Nové koště dobře mete…“ Zaklepala na dveře kabinetu. „Trvá to nějak dlouho.“ Dveře se otevřely až po chvilce. „Tak pa miláčku. Zase příští přestávku.“ Kolem příchozích se protáhla vysoká blondýna. „No tak ne…“ Pan profesor si ještě zapínal knoflík nad poklopcem. „…blázni…“ Jeho hlas zanikl v romantické hudbě magnetofonového přehrávače. Slečna, kterou Karel doprovázel, vstoupila do kabinetu, přistoupila k profesorovi a vrazila mu dokonalou facku. „Jsi děvkař!“ Vratila se na chodbu a zabouchla za sebou dveře kabinetu. „On je děvkař!“ Objala Karla a začala plakat…

„Kde jsi byl?“ Lukáš zavřel své poznámky a vložil je do baťůžku. „Ale nikde.“ Petr odložil kelímek na stůl a zavřel svůj kufřík.. „Ty sis nekoupil kafe?“ Lukáš překvapeně zíral na nažloutlou tekutinu. „Jo. Koupil.“ „Čí je to čaj?“ „Karlovo.“ „On už přijel?“ „Starej se o sebe!“ Píťa z věšáku sundal svoji budnu a navlékl ji na sebe. „To se tě nemůžu na nic zeptat?“ „Můžeš.“ Oba prošli dveřmi na chodbu. „Co budeme dělat?“ „Těď máme volno, takže půjdeme do ícéčka.“ Minuli několik patnáctiletých slečen na množení u kopírky a pozdravili vrátného. „Ty jo, to byla kočka. Jsem si s ní vyměnil pohledy.“ Lukáš pohlédl Petrovi do očí. „No jo! Máš její oči! Hele Karel. A koho si to vede?“ „Nechci o tom mluvit.“ Píťa si přendal kufřík z pravé ruky do levé. „S tou jsi si taky vyměňoval pohledy? No jo, máš každý oko jiný… Čau Karle.“ Lukáš se zarazil při pohledu na rozmazané oční stíny. „Co se stalo? Kam zase jdeš?“ „Jdu tady, slečnu doprovodit.“ „Počkej.“ Oba se k nim nenápadně připojili.

„Když on je takový děvkař.“ „U pravých“ byla malá, útulná hospůdka s příjemnou obsluhou nedaleko školy. Slečna si utřela oči do papírového ubrousku a vypila frťana vodky. „Ale ne. Třeba ta dívka jen potřebovala zápočet. Víš, to se tak dělá…“ „Opravdu? A já chtěla jít na vejšku a zůstat mu věrnou…“ Znovu se rozplakala. „Ehm, to asi nebylo ono…Karle skoč ještě k baru pro ubrousky.“ Petr se podrbal na hlavě. „Jo a vem krabičku prezervativů, tady Luky bude určitě taky potřebovat zápočet.“ Na uplakané tvářičce se objevil pokus o úsměv. „Mám jednu slečnu. Ona je taková zvláštní. A trochu mě trápí. Ale mám jí rád.“ Rozpovídal se Píťa. „Byl jsem v létě na táboře jako vedoucí prvního oddílu. Měl jsem na starosti ty nejmenší, se kterými byla vždy největší legrace. Vzdálenost a odloučení jen znásobila vše, co jsem ke své slečně cítil. Navíc byli všichni kolem mně zamilovaní a po nocích se buď milovali se svým spoluvedoucím, nebo každou vteřinu psali zamilované zprávičky svým miláčkům. I já jsem si psal se svojí slečnou. Věděl jsem o ní, že mimo mě má ještě další tři kluky. Věděl jsem, že jsem vlastně jen její kamarád. Tušil jsem, že jí tak můžu jedině úplně ztratit. Přesto jsem se neudržel a psal jí básničky a nešetřil zamilovanými slovíčky. Občas mi zavolala a povídali jsme si. O tom co dělám já, o tom co dělá ona. V paměti mě utkvěla jedna její věta - Píťo, moc se na tebe těším, ale nebudu na tebe mít čas. Tenkrát jsem pochopil, že pro ní nic důležitého neznamenám…“ Cítil, jak jej v očích štípají kapičky slz a vzal si ubrousek. „No nic. Necháme toho…asi to nevyšlo.“ Karel se posadil vedle Lukáše. „Když on je takový dokař!“ „Hledal jsem tě.“ Za Karlem se ozval známý hlas vyučujícího. „Aha.“ Povídá Petr. „My o vlku a „hovno“ za Karlem.“ Pan Tvrdý si Petra změřil přísným pohledem. „Vy, už máte započet?“ „Myslím, že ano.“ „Chyba!“, usmál se. „Ano. Pozdě.“ „Pane profesore, napijete se s námi?“ Lukáš mu nabízel frťana té nejlevnější vodky. „Děkuji, dnes nebudu. Miláčku, půjdeme?“ Utřela si slzičky a pohledla na něho. „Ale no tak, lásko, snad sis nemyslela že, proboha, šlo jen o zápočty.“ Přisunul si židli a vzal jí za ruku. „Nemusíš se ničeho bát, jsem jen tvůj.“ „Ale pane profesore, to...“ „Vy se do toho nepleťte. Už máte zápočet?“ Karel raději ztichnul. „No vidíte. Je mi moc líto, že jsi měla takový strach. Ta dívenka chtěla jen vyzkoušet.“ „On lže a přitom jí kouká do očí. Teda to je hnusný!“ Rejpal Píťa a napil se trochu piva, které mu přinesli. „Děkuji vám. Byli jste na mě moc hodní. Myslím, že už to s ním zvládnu sama.“ Začínala se zase usmívat. „To je neuvěřitelný. On jí zahne a teď…“ Ani Lukáš nemohl uvěřit tomu co se u stolu dělo. „Ano. Lidstvo spějeje k podvodům, a jen otázka času, kdy zruší monogamii. To bude super!“ „Slečno, kdyby se cokoliv stalo, zavolejte prosím.“ Karel napsal své telefoní číslo na ubrousek na stole. „Kdykoliv.“ Profesor na něho zaraženě zíral. „Pane Hrdina, kdy máte odevzdat svoji zápočtovou práci?“ „Za týden. Proč se ptáte?“ „Buďte připraven, rád bych vám položil několik otázek. Doufám, že odpovíte správně!“ Jeho hlas zněl výhružně. „Samozřejmě.“ Karel se marně snažil zamaskovat svoji nervozitu.

„Dnes prostě nemám svůj den.“ Dveře restaurace se za nimi zavřely. „Nejdřív nejede můj Trabant a teď tohle.“ „Karle, ale vypadalo to nadějně.“ „Měli bysme jít rychle, píšeme teď test!“ Karel o tom raději nemluvil. Celá trojka pořádně přidala do kroku.

Vaše zprávy:

Dosud nebylo vytvořeno žádné hodnocení.