Petr seděl u stolu a dlouze hleděl na prázdný půllitr. „Chceš mě?“ Vypustil ta slova k uším své dívky a sledoval, jak její obličej mění výraz. Z pódia se linuly drsné tóny basových kytar, blížila se půlnoc. „Nevím.“ Jana dlouze vydechla a dala tím najevo nepředstavitelnou nudu. „Slečno, nechcete si jít zatancovat?“ Hrála příjemná, plouživá písnička. Toho kluka nikdo z nich neznal. Náhle se vynořil z davu a krásně se na ní usmíval. „S klidem.“ Zvedla se a vzala jej za ruku. Petr sebral půllitr a zamířil ke stánku s pivem.

Držel ji kolem pasu a nemotorně přešlapoval. „Máš nějaký jméno?“ Ticho mezi nimi se Janě zdálo nekonečně dlouhé. „Jo, promiň. Já jsem Pavel.“ „Jana.“ Další dlouhé mlčení. „Neumíš mluvit?“ Pozvolna se otáčeli. Jana si všimla Petra, jak stojí u stánku s pivem a dívá se na ní. Je v tom pohledu žárlivost? Nebo jen začínající kocovina. Žárlivost…mohla by být. „Můžeš dát ty ruce trochu níž, nebo jsi z kláštera?“ Pavel se usmál a pohladil jí po zadečku.

„Co mladá?!“ Petr věděl, že neujde ironickým poznámkám svého spolužáka. „Pohoda.“ Krátce odpověděl a tušil, že to zdaleka není všechno. „Jsi si tím tak jist? Tady z té strany to tak možná nevypadá, ale zdá se, že se skvěle baví.“ Snažil se jej Tomáš rozdráždit. „Jsi mimo.“ Bránil se Petr. „Deptá tě to. Že jo. Štve tě, že ti dneska nedá.“ Tomáš býval neodbytný. „Raději mlč.“ Petr z kapsy vytáhl několik mincí a otočil se k výčepnímu. „Vykašli se na ní a dej si pivo.“ Tomáš jej poplácal po zádech a s plným kelímkem zmizel za rohem.

„Ty jsi odtud?“ Jana vymýšlela stále další a další otázky. Potřebovala, aby to vypadalo, že se skvěle baví. „Tak napůl.“ Pavel odpovídal velmi stručně. „Ještě jsem tě tu neviděla.“ Něco podivného ji na něm přitahovalo. Nevěděla co, ale musela to zjistit. „Vlastně jsem tu náhodou. Vysadil mi počítač, takže nebylo večer co dělat.“ Copak už nejsou normální kluci? Bez počítačů? „To chápu.“ Zatvářila se dostatečně chápavě? Hudba utichla, taneční parket se začal vyprazdňovat. „Takže, díky za tanec?“ Jana se pokusila naladit vyzývavý tón. Pak na Pavla okamžik zírala a lehce jej vzala za ruku. „Nechceš si se mnou dát něco k pití?“ Vlastně nevěděla, proč to dělá. „Možná budu muset jít.“ „Je brzy, před půlnocí. Noc je ještě mladá.“ Chtěla ho přesvědčit, aby zůstal. „Fakt budu muset jít.“ „Zůstaň.“ „Já…“ Sevřela jeho ruku o něco pevněji a odvlekla ho k baru.

„Sleduj, vede ho k baru.“ Řekl Tomáš a hlavou pokynul směrem k výčepu. „Chce, abych žárlil.“ Uklidňoval sám sebe Petr. „Jsi nervózní.“ Dráždil Tomáš. „Jsem v pohodě.“ „V pohodě? Tak proč každých pět vteřin saháš po sklenici?“ „Čau Petře.“ Přerušil nekonečný slovní zápas dívčí hlas za Petrovými zády. „Kristýno, kde se tu bereš?“ „Zabloudila jsem v lese a viděla nějaké světýlko. Tak jsem šla za ním a jsem tady.“ Tomáš dostal záchvat smíchu. „Představím vás. Tohle je Tomáš a tohle překrásné stvoření je Kristýna.“ Tomáš se nepřestával smát. Po chvilce se ale zvedl, podal Kristýně ruku a sladce ji políbil na tvář. Petr sledoval, jak se po polibku začervenala. „Nemusíš se červenat. On tak zdraví každého.“ „Fakt každého?“ Divila se Kristýna. „Budeš chvilku u nás?“ Petr při těch slovech ukázal na prázdnou židli.

Vaše zprávy:

Dosud nebylo vytvořeno žádné hodnocení.