Byla příjemná, ale ještě docela chladná noc. Končil první jarní den a obloha byla plná hvězd. Vzduch byl ale zatím chladný, po večeru v zakouřeném baru ale příjemně osvěžující. Ivča s Petrem rychle přešli malé prostranství mezi hospodou, hospodou a hospodou k parku, za kterým začínala cyklistická stezka, co vedla k domu, kde bydlel Petr a před kterým byla zastávka autobusu, kterým Ivča plánovala odjet. Čas rychle utíkal a tak šli rychle. Petr si uvědomoval, že se blíží i konec večera, který strávil hlavně s ní a že musí udělat rozhodnutí, zda již nadešel čas zbavit se toho neškodného gentlemana, do kterého se marně pokoušel stylizovat, nechat volný průchod svým citům, vzít ji za ruku a pokusit se o první, nebo možná zároveň poslední polibek. Nebo pokračovat v tom, z čeho se za spoustu let stalo příjemné a tolik ceněné přátelství. Rozhodl se pro druhou možnost. Opět. A vůbec netušil, o čem ona přemýšlí a zda dnes nebude odjíždět zklamaná. Nakonec, přišla i přes svůj zdravotní stav a rozhodla se večer trávit s ním. Nebo to bylo tou svatbou? Zcela jistě to bylo tou svatbou a popravdě, bylo to tou svatbou. Snad se rozhodl správně… „To s tou Terinkou, to jsi asi nemusel říkat.“ Přerušila Ivča proud jeho myšlenek. „Co přesně myslíš?“ „No, ona tam nadšeně vyprávěla, co lidí měla na radnici a ty povídáš, že Máček měl mnohem větší svatbu.“ Krátce si jej přeměřila přísným pohledem. „No, to…“ mluvil tiše a styděl se, „to nebylo úplně ideální.“

Jako vysvobození, nebo možná zlověstná předzvěst událostí následujících dnů, byl jejich rozhovor přerušen hlasitým hromobitím. Zastavili si a překvapeně na sebe zírali. A poté své pohledy obrátili k obloze. Po hvězdách nebylo ani památky. Obloha byla temná a plná hustých oblaků. „To je docela divný.“ Petr nyní střízlivěl mnohem rychleji. Měl sucho v krku a toužil potěšit svá játra vodou. Ani si neuvědomoval, že jej Ivča vzala za ruku, protože on tou druhou hledal mobilní telefon a web Českého hydro meteorologického ústavu, aby se podíval na aktuální stav počasí a hlavně na meteorologický radar. „Bouřka?“ Špitla a začala se rozhlížet po možném úkrytu. Marně. Byli na místě, kde nebyly žádné domy, domečky, boudy, budky ani boudičky. Což bylo taky zvláštní, protože byli stále v Plzni. „V polovině Března?“ Nevěřícně pokračoval ve svých úvahách. Radar neukazoval nic. Nad nimi bylo jasno. Měla tam být čistá obloha. Měli se kochat souhvězdími a romantickým pohledem na měsíc, měli přemýšlet o tom, co asi právě dělají kosmonauti na mezinárodní vesmírné stanici a jaké je asi močení do hadice s vakuovým odsáváním. Místo toho byla obloha plná oblaků, které neexistovaly. Mobil v Petrově rukou pohasl a ve stejném okamžiku zablikaly lampy veřejného osvětlení. Město pohltila temnota, kterou na okamžik rozzářil blesk, co prolétl prostorem a o vteřinu později následován mohutným hromem zanikl v zapomnění. Petr pohlédl na ustaranou Ivču a uvědomil si, že její vlasy a tvář je plná drobounkých kapiček vody. Začínalo pršet a její jindy sebevědomá tvář byla náhle plná nejistoty a strachu. Uvědomil si, že se třese zimou a v okamžiku, kdy se lehce poletující déšť měnil na průtrž mračen, jeho ruce objely její boky, aby ji ve svém objetí alespoň částečně uchránil. „Co budeme dělat?“ Špitla a na malou chvilku pohlédla do jeho očí. „Nevím. Zkusíme počkat?“ Správný postup byl pokusit se vyhledat úkryt, ale situace mu momentálně zcela vyhovovala. Čas kolem se zpomaloval, každý okamžik zdál se být věčností. Byl slyšet pouze prudký déšť, a rozechvělý dech. „Věříš na život mimo naši planetu?“ Pokazil romantickou chvilku, ale pravdou bylo, že bouři, která nebyla na radaru a v tomto ročním období, si jinak vysvětlit nedokázal. Bylo pro něho překvapením, že po této větě se k němu Ivča přitiskla mnohem těsněji a ten neškodný gentleman zmizel kdesi v těsných trenkách. Nepřemýšleli o tom, co je správné, ani o tom co bude dál, až ta chvíle skončí a oni se budou muset rozdělit. Jejich rty se potkaly v dlouhém a nekonečném polibku. Nevnímali svět kolem sebe, cítili nádherný pocit uvolnění a napětí, které v nich pozvolna doznívalo. Nevnímaly ani podivný záblesk, který ozářil celé město a nenásledovalo jej žádné hromobití. Neviděli ani drobné jiskřičky, které zahalily vedení vysokého napětí, kovové konstrukce laviček, zábradlí na železniční lávce, co stála opodál. Vzduch byl provoněn první jarní bouří, co ve skutečnosti možná nebyla a rozplynula se stejně snadno, jako se oddělily jejich rty. Ivči mobil mohutně vibroval množstvím textových zpráv, které přicházely, stejně jako ten Petrům. Cyklistickou stezku, na které stály, pokryla světla mnoha lamp. Ticho vystřídal skřípot desítek autoalarmů na nedalekém parkovišti. Mezi nimi ale vládl klid. Nikdo se nesápal po mobilu. Ani jeden z nich neodepisoval blízkým, kteří o ně měli starost. Jen tak tam stáli a užívali si tu nekonečnou chvíli, kdy hleděli jen na sebe.

Vaše zprávy:

• Jméno odesilatele:

  Kolega S Plnovousem

  
  

  Em@il odesilatele:

  fousy@globalsoft.com

  
  

  Text zprávy:

  Celkem dobre si me vystih... a oprav si limit znaku u mailu