… pro mé přátele

Přítomnost

Byla to již stará žena. Ležela a její víčka se chvěla únavou. Příliš mladá dívka seděla vedle postele a hluboko ve svém srdci cítila smutek. Smutek z dlouhého života, který se před jejíma očima pozvolna vytrácel a mizel v poslední kapitole osudu. „Blíží se můj čas.“ Byla to již poslední slova z vrásčitých úst? Poslední myšlenky, které ji dosud provázely životem? „Tam, na stole.“ Nemusela nic dodávat. Kathryn pohlédla na noční stolek, kde spatřila desky prastaré knihy. „Je to deník. Deník plný záhad, které nikdo z nás nezná. Nikdy jsem ji neotevřela.“ Povzdychla si a pokusila se o odlehčený úsměv. „Snad ani ty nebudeš muset. Snad nebudeš muset znát tajemství, které se v naší rodině předává již po mnoho generací.“ Únava ji již téměř ovládla. „Otevři jej, až spatříš rudou hvězdu.“ Poslední věta, poslední výdech. Věčný spánek. Kathryn plakala, když tajemnou knihu svírala ve svých dlaních.

Čas běžel a ona zapomněla. Zapomněla na zašlé stránky, které jí čekaly. Až do okamžiku, kdy poprvé spatřila strach. Kdy všechny hvězdy pohltila rudá záře a bolest, strach a zoufalé výkřiky, kdy se její svět vytrácel. Kdy obracela listy z dávné minulosti.

Kathryn otevřela oči. Zabralo to dlouhou chvíli, než odehnala vzpomínku proměněnou v noční můru. Posadila se, aby oknem pohlédla na nekonečné pole hvězd. Pokojně se tam otáčela magicky modrá planeta. Stále ještě tam byla. Ve stejný okamžik na ní začínala noc i den. Slunce zároveň vycházelo i zapadlo. Byl to jeden okamžik. Jeden okamžik a mnoho míst.

V blažené nevědomosti

Počítač ve skladu se zdlouhavě dopočítal k formuláři nové objednávky. Michal se zašklebil a ze stolu zvedl čerstvě vytištěný stav skladu. Šklebil se pořád víc a v duchu si představoval, jak počítá prodané položky ve vlastním supermarketu, v jeho vysněném Mižulandu. A on by dokázal vydělat. Stačilo by pořádně zamaskovat prošlé maso, saláty, nabarvit shnilé ovoce a sýry a prodávat za plnou cenu. Ale to nemohl. Byl na to malý pán. Musel dodržovat normy, držet jazyk za zuby objednávat. Jeho prsty tančily po numerické klávesnici. „Já toho Jirku zabiju!“ Vykřikl rozzuřeně, náhle a nečekaně, když došel k nespočítané položce okurky. Michal prudce vstal, z hromady odebral příslušný formulář a vyrazil zjistit skutečný stav podlouhlé a kyselé zeleniny. Z kanceláře prošel do skladu, labyrintem palet a paleťáků do obchodu, přes maso a uzeniny, nápoje a alkoholické nápoje do oddělení ovoce a dalších zdravých potravin. A tam zůstal udiveně stát a tvrdnout. Na hromadě okurek obkročmo seděla Monika a náruživě se na něho usmívala. „Krásné ráno miláčku. Nemohla jsem dospat, protože jsem dostala neukojitelnou chuť na pořádně macatou salátovku.“ Michalovi oči sklouzly do sprostých míst jejího těla a místo kalhotek spatřily vyčnívající, nezdravě zelený pahýl. „Vybrala sis?“ Po chvilce úžasu zareagoval a rozepínal si pásek u kalhot. „Když vy tu máte jen samé nezralé pindíky.“ Povzdechla si, když ji Michal objal kolem pasu. „Mám pro tebe něco lepšího.“ Michalovi se blažeností zablýsklo v očích. Líbal ji na tvář a rychle rozepínal podprsenku. „Jak ses sem dostala?“ Šeptal mezi přirážením a ona mu vzrušeně odpovídala. „To Jirka. Pustil mě sem a schválně to nedodělal …“ Špitla, když mu dlaní mačkala zadek. „Tím u mě skončil!“ Nevážně odpověděl Michal. „Kde vůbec je, ten kanec?“

Vaše zprávy:

Dosud nebylo vytvořeno žádné hodnocení.